Martin Gurín

Vláda: Rok první

8. 07. 2011 10:39:59
Máme rok po volbách, kdy poslaneckou Sněmovnu opustila zeleň, a politická Bible jižní Moravy; kdy se naopak překvapivě do ní dostaly strany, které na několik týdnů zaměstnaly politology, kteří byli nuceni oprášit detektor politických stran a zjistit nejen jejich elektorát a pravo-levé umístění, ale i predikovat stabilitu nově vznikající koalice. Naopak setrvaly strany, resp. dinosauří monstra, které parazitují na domácí politické scéně už nějaký ten pátek a jak je zjevné, některé jednotky našly správný paralyzující jed ve svém označkovaném teritoriu, a tak i když došlo k částečné obměně na úrovni stran, nedošlo k tomu na úrovni jednotek a Češi jako by se nedokázali poučit z minulost. Můžeme být alespoň rádi za to, že Češi upustili od dominantního patriarchátu a ve sněmovním ringu teď můžeme vidět i největší zastoupení něžného pohlaví v české historii a že postupný poválečný, resp. povolební vývoj zapříčinil vznik „pápáklubu“.

Rád bych ve svém příspěvku zhodnotil působení české vlády, ale i opozice za uplynulý rok – jakých chyb se dopustily, co naopak dobrého pro Česko přinesly (a my si toho v návalu korupčních afér nevšimli nebo na to zapomněli) a jaká ponaučení z toho plynou.

Jako je tomu běžné u mezilidských vztahů, tak i při vytváření koaliční vlády, resp. koaliční smlouvy docházelo k různých střetům názorů, vzniku „čertíků“, které se však na české poměry dokázaly velmi rychle vyřešit. Sociální demokracie, která se před volbami viděla v roli vládní strany a slepě důvěřovala předvolebním průzkumům, se musela velmi rychle vzdát svého snu a zamířila do opozičních lavic.

V začátcích vládnutí koalice jsme byli svědky velkých záplav, jako by to bylo špatné znamení toho, že nás zase něco nemilého potká. Možná to však byla jen doznívající hospodářská krize, nicméně v té době lidé varovali před bídou a hladem (který způsobí povodně), nikdo z nich však nečekal, že za rok budou hlásat totéž, ale v souvislosti s důchody a zdravotní péčí...

Vraťme se však znovu na začátek. Zatímco nám začala ostudná stránka českého terciálního školství, tj. správní řízení na plzeňských právech, jednotlivé strany si mezi sebou rozdaly ministerstva. Nováček VV slavily první velký úspěch, když se jim podařilo sestřelit prvního dinosaura Paroubka, nicméně se jim nepodařilo dosáhnout na samý vrchol – Papaláše roku Ratha a mírně pozapomněly, že dinosaury mají i mezi svými koaličními partnery.

ČSSD se na začátku volebního období zmítala v jasné krizi a to nejenom odchodem předsedy Paroubka, ale i postavením v regionech, nedostatkem mladších voličů atd. Vláda naopak podporu získávala a to nejenom obrovským zájmem lidí vstupovat do nových tváří – TOP 09 a VV, proklamacemi, že co nejdříve sníží (pro mnoho občanů nemožné) imunitu a poslanecké platy a vyjádřením pana Johna, že by se za vulgarity ve Sněmovně platily 5 tis. pokuty (někteří poslanci by se pravděpodobně nedoplatili), ale i ujištěním, že sice v reformách říznou, nicméně lidé nevykrvácí. Velkou nevoli však vzbudila svou vizí odloženého školného.

Věci veřejné do politické kultury mezitím zanášely nové rituály, a tím nemám na mysli jen vnitrostranická referenda, a sérii ultimát v personální otázce, či viditelné propojení bezpečnostní agentury s politickou stranou, ale i cestu tramvají na první oficiální setkání klubu – to jsem zvědavý, čeho se dočkáme od dalších nováčků – třeba to bude tandemový seskok padákem.

Reformní hnutí započalo svou činnost. Oficiální zahájení se však obešlo bez famfár a drahých čínských životu-nebezpečných ohňostrojů, ale naopak prostým sdělením: „...když je špinavý záchod, tak někdo to lejno musí uklidit“. Nicméně ideologicky velmi blízké strany s pohodlnou většinou však narážely na četné neshody a jednání se dokonce táhlo jako štrúdl. ČSSD mezitím znovu obživlo (doufejme, že mají více životů než kočky) a započalo svou tvrdou, nelítostnou opoziční politiku.

Do popředí novinových titulků se opět drala témata jako propadák Blanka nebo regulační poplatky (které mají pravděpodobně spíše zregulovat počet nemocných pacientů, aneb kam se na účinnou léčbu hrabe medicína, vynalezen lék na „okurkovou“ E. Coli!!!).

Nicméně důvěra v koaliční vládu stále panovala.

„Škrty, škrty, škrty“, toť zaznívalo na účet českých ministerstev, u některých se dokonce chystal historický akt – přestanou býti dojnou krávou. Terčem škrtů se poté stali státní zaměstnanci, John oznámil bolestivý krok pro policisty a hasiče, ÚS rozhodl o tom, že snížení platu soudcům je protiústavní. Vláda se jednoznačně zaměřila na snížení zadluženosti, prosazení reforem a vytvoření transparentních ministerstev. Nicméně politologové varovali, že strany cílí na lidi z okraje společnosti.

První reakce na škrty se začaly projevovat. V září se v Praze shromáždilo na 40 tisíc demonstrantů.

Zatímco prezident Klaus psal své zápisky z cest po USA, probíhaly i masové přípravy na komunální a senátní volby. Jedním z nejkontroverznějších činů bylo rozhodně rozdělení Prahy do sedmi volebních obvodů, které očividně ublížilo menším stranám. Prahu ovládla TOP 09, nicméně vzápětí se vytváří koalice ČSSD a ODS a Pražané se cítí podvedeni. Senát ovládla oranžová a je připravena činit obstrukce na všechny důležité reformní kroky. Po volbách následovalo horkokrevné vyjednávání o koalicích, nicméně důležitá otázka zůstává nezodpovězena: „kdo je jejich skutečným vítězem?“ Jedno je jasné, v Krupce to neví doteď...

Po volbách jako by se všechno vrátilo do starých kolejí, aneb politické hašteření opět v akci - Rath vyzývá ministra Kalouska k abstinenci, ministr dopravy přichází o řidičský průkaz. Samozřejmě, že si politici najdou i nějakou tu chvíli na skutečnou politiku – jako se tomu stalo i v případě odvolání nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, což je na jednu stranu jedno z největších vítězných tažení vlády, ale ani to jim nepomohlo k převrácení trendu neoblíbenosti v očích veřejnosti.

Zatímco v listopadu pokryla Česko sněhová pokrývka a mrzlo jak když se bičem praští, na policejním prezídiu to vřelo. Ministr vnitra John vyzval prezidenta Martinů k rezignaci, po dohodě s premiérem se tak stalo, nicméně volba nového policejního prezidenta se stala kočkopsem a vyvolala nemalou krizi uvnitř vládní koalice. Aby toho nebylo málo, lékaři začali podávat výpovědi a predikoval se březnový hromadný exodus, aneb německy mluvící země a Velká Británie se jim staly přitažlivějšími.

Pravděpodobně se vláda domnívala, že dosáhla nejvyššího stupně popularity a chtěla svou práci nějakým způsobem ocenit. Pravděpodobně proto si nadělila předčasný vánoční dárek v podobě korupční aféry na Státním fondu životního prostředí a rezignaci ministra Drobila. Ačkoli se nechci nikoho v této kauze zastávat, jelikož ještě nebyla plně prošetřena, má dvě pozitivní stránky – pana Michálka, který podezření z korupčního jednání nahlásil (skoro by se v českých poměrech mělo říci, že se jednalo o revoluční krok), ale také rezignaci pana Drobila. V jeho krocích by ho mohlo následovat více ministrů, resp. politiků (nemyslím v souvislosti s tou korupcí, nýbrž jeho odchodem:)... Nicméně sdílím stejný názor na tuto kauzu jako politologové – je to výsměch boje s korupcí.

Vláda ještě před svátky zažila vlastní krizi, dohodla se na svatém kopečku Hrad a úspěšně přežila pokus o vyslovení nedůvěry – a teď vzhůru na kapra a pečení cukroví.

„Děkujeme, odcházíme“ – zaznívalo v médiích jako noční můra chronicky nemocným pacientům. Ano, vzali si pacienty za své rukojmí a bylo to částečně nezodpovědné, nicméně k tomu měli relevantní důvody. Odcházeli, ale slovo „děkujeme“ rozhodně nebylo na místě. Lékaři udělali něco, co ostatní chtěli udělat již dávno, ale lékaři na rozdíl od nich sebrali dostatek odvahy k tomu, aby své úsilí dotáhly do zdárného konce.

Zatímco se jihomoravský kraj přesunul do sfér (pseudo)kulturních díky básnickému střevu bývalého ex-starosty Břeclavi - Dyma Piškuly a na Hradě byl jmenován nový min. životního prostředí Chalupa, ani rozvoj sociálních sítí v souvislosti s Arabským jarem nezůstal v Česku bez odezvy, zejména vzhledem k legendárnímu pojmenování ministra Bárty na účet pana premiéra, nicméně by byl na dítě trochu přerostlý... Ale i opozice se snažila na svou stranu přilákat nějakou pozornost. Uvnitř opoziční ČSSD se gladiátoři soupeřící o post předsedy již od podzimu do sebe chladnokrevně pustili, vyústilo to nejen v potenciální separování se Haškovců, ale také ve velkou ztrátu pro ČSSD v podobě odchodu Petry Paroubkové.

Ministerstvo obrany, které mělo na podzim na svém účtě 54 pochybných zakázek, se v lednu pochlubilo dalším skalpem – předraženými lékárničkami. Všechny „uklidnili“, když tvrdili, že se jedná jen o špičku ledovce... Nicméně lavina ker nastala v době, kdy vyšlo najevo, že v době českého předsednictví byla předražena zakázka firmy Promopro a další kauza největšího kalibru byla na světě. Padni komu padni? Boj s dinosaury? Jako by předvolební slogany zůstaly pouze před branami voleb. Nepomohlo ani ultimátum Věcí veřejných – aneb princip presumpce viny, ani to, že si Vondrovu hlavu přála většina obyvatel, ani veřejné grilování ve Sněmovně. Na tohoto dinosaura snad už může jen asteroid.

Podpora vlády se rapidně snižuje, objevují se staré bolístky aniž by byly zahojeny ty nové, opozice volá po předčasných volbách, strany se topí v dluzích.

Do slovníku cizích slov přibylo nové slovo: „mystifikace“. S ní se objevil mystifikátor Kalousek a všichni politici jako by vděčni za tuto inovaci rychle přejali mystifikaci k zastírání svých vlastních přehmatů a přeřeků, stala se novým národním sportem politiků.

Zásah vojenské policie v České televizi šokoval každého – aneb svoboda slova? Jen v omezené míře. Ani novináři se nemohou pouštět do všech záležitostí (jedině s opancéřovanými dveřmi svých kanceláří a neprůstřelnou vestou).

Arabské jaro v plném proudu, Muammar Kaddáfí ukazuje pravou stránku fungování a možná i podstatu džamahírije a česká vláda čeká na Evropskou unii. Lid český však zádrhel našel – kdyby šlo jen o ohrožení mezinárodní bezpečnosti nebo zrušení diktatury a zavedení demokracie, nikoli – ta nám pohánět automobily nebude.

Zatímco jsme již svědky jevu „odcházení“ pana prezidenta Klause, který se v opojení narcistického ega a domnění všemocnosti přibral i nějakou tu pravomoc, kterou mu Ústava nesvěřuje, nikdo nečekal, že se bude projevovat i ve formě světového faux pas – propiskové kleptomanie.

Pomalu a jistě míříme do finiše – poslanec Škárka mystifikoval, že bral peníze za loajalitu – to byl teda ale povedený aprílový žert. Nicméně jeho straníci požadují jeho hlavu a později jej ze svého klubu vylučují, stejně jako věčného vyvrhela Humla. Posl. Kočí se pokusila o vnitrostranický puč, později nachází ve svém bytě ŠTĚNICI. Vládní koalice se začíná bortit, ODS a TOP 09 chce, aby VV skoncovaly s Bártou, žádají razantní „deABLizaci“. Premiér avizoval ministerskou obměnu – Bárta a John končí sami. Čaroděj Babák překvapuje svými štědrými dary.

Věci veřejné však v souladu s pravidlem presumpce viny požadují i odchod ministrů Kalouska, Vondry a Fuksy. Nicméně od svých ultimát na základě dohod ustupují. V očích veřejnosti je to však vnímáno jako vrchol směšnosti.

Mezitím začíná éra nahrávek, resp. cílených lží, prazvláštních výrazů (všehoschopní grázlové, maskot ABL, John jako klaun nebo najatý herec, delangerizace vnitra, Jidáš Tluchoř, poslední večeře, neschopní amatéři, Bártovi pochopové, čtverný rittberger, nadstandard, panenky woodoo), trestních oznámení na koaliční partnery... a společnost alespoň poznává zákulisí politických kabaretů. Politologové varují před radikalizací obyvatelstva a ohrožením demokracie.

Občané si nestačí zapamatovat ani jméno ministra a už tady mají jiného, stejně jako nově vytvořený ministerský post. Víta Bártu na dopravě nahradil Radek Šmerda a na začátku července neznámý Pavel Dobeš; na Vnitro byl dosazen nestraník Kubice („oblíbenec“ ČSSD) a byl vytvořen nový post předsedy Legislativního člena vlády – prvně považovaný za trafiku, nicméně potom za „plnohodnotné“ ministerstvo.

Mezi těmi skandály se objevuje i další úspěch – po 50 letech představení nového Občanského zákoníku a ocenění členů 3. odboje, omezuje se i hazard.

Oživuje a radikalizuje se odborové hnutí – v květnu jich desetitisíce demonstrovaly na Václavském náměstí, v červnu následovala stávka papalášů na železnici, stálo i metro (byl to neoficiální den cyklistů). A nejedná se pouze o odboráře, kteří jsou nespokojeni s reformními kroky, ale také obyvatelé, kteří musí opět přihlížet dalším aférám v podobě Diag Human, Sazka, Rampula, Ombudsman Fejk..

Véčkaři dali na začátku června ultimátum – buď budou naše požadavky splněny, nebo odejdeme. Sněmovna poté požádala o vydání Škárky a Bárty, bude se o tom hlasovat později. Nicméně probíhala „různá“ jednání o budoucnosti koalice, která dospěla k setrvání VV ve vládě a splnění jejich požadavků. Koaliční dodatek podepsán, vláda pokračuje.

-------------------

Byli jsme svědky kauz, pseudokauz a kauziček. Planý slib v podobě přímé volby prezidenta nenaplněn – pravděpodobně k jeho uskutečnění ani nedojde. Pokud lidé volali po změně, pak se jí nedočkaly (nicméně nemůžeme celou vinu svádět pouze na politiky – špatně jsme si vybrali, nebo jsme k urně nepřišli).

S odbory se mělo jednat citlivěji a s občany se mělo komunikovat. Lidé totiž ve své podstatě reformám nerozumí a neuvědomují si, že kdyby k nim nedošlo, mířili bychom řeckou cestou. Ale jak by také mohli politici s občany komunikovat, když se utápěli ve svých vlastních koaličních nebo vnitrostranických problémech.

Pokud bychom hodnotili vládní krizi, tak byla rozhodně jedna z největších, jaké jsme tady v porevoluční době měli a to samozřejmě přináší různá vyjádření a ultimáta, která jsou ukvapená, vyvěrající z možných křivd. VV jsou nejmenší vládní strana a i když je na nich postavena absolutní většina, popř. lepší výchozí pozice pro většinu ústavní, tak byly chápány svými koaličními partnery za méně důležité. Tahle vládní krize a proč tahle ultimáta padala byl jen důkaz toho, že se VV snažily získat rovnopráv. postavení v rámci koalice a možná to bylo i takovou malou zatěžkávací zkouškou dodržování Koaliční smlouvy.

Je nutno říci, že i opozice se dopustila mnoha chyb. Sama se utápěla ve vnitrostranické krizi, když si volila nového předsedu a díky tomu se příliš nevěnovala kontrole vlády, resp. vládních kroků a samotná stávka odborů byl jen důkaz toho, že opozice nefunguje jak by měla, když to za ní musí vykonávat odbory. Nicméně si myslím, že je naprosto legitimní, aby požadovali předčasné volby, protože podpora vlády je možná historicky nejnižší... Na druhou stranu vláda získala mandát na 4 roky s programem, který nyní prosazuje (sice s mírnou proměnou v podobě Koaliční smlouvy, nicméně podpora vlády po jejím sepsání ještě rostla).

Rok první přinesl rozhodně mnoho špatného, ale i dobrého. Bohužel aféry nejen zastínily ony dobré kroky, ale také vyvolaly dlouhou dobu nevlády a společenského znechucení. Doufejme, že se vláda poučí ze svých chyb, překoná vzájemnou nedůvěru (kterou symbolizuje 14 stránkový dodatek ke Koaliční smlouvě), pustí se do komunikace s občany a naplní své sliby. Státní maturita se jim blíží...

(Omlouvám se, že jsem opomněl mnoho dalších důležitých událostí, důvodem byl rozsah článku:)

Autor: Martin Gurín | karma: 9.83 | přečteno: 1339 ×
Poslední články autora