Martin Gurín

Budoucí klimatická katastrofa, nebo zodpovědná budoucnost?

11. 12. 2011 9:47:23
Na 12.000 delegátů z více než 190 zemí světa se účastnilo třináctidenního jednání v jihoafrickém Durbanu, zastíněného krizí eura. Tato konference měla hlavní úkol – a to vyřešit budoucnost Kjótského protokolu – tedy protokolu o snižování emisí skleníkových plynů, jehož platnost má vypršet v roce 2012. Co jednání blokovalo a k jakému závěru dospělo?

Nejprve několik faktů na začátek:

  • Kjótský protokol byl uzavřen v roce 1997 a zavázalo se v něm 37 vyspělých zemí snížit do roku 2012 exhalace skleníkových plynů o 5,2 % pod úroveň z roku 1990.
  • Bohužel, „nejvyspělejší“ země světa – tj. Spojené státy – Kjótský protokol nikdy neratifikovaly a dokument se nevztahoval ani na velké rozvíjející se ekonomiky (Čína, Indie) – které paradoxně (tedy jak USA, tak Čína i Indie) patří k největším znečišťovatelům na světě (Brazílie + ČLR (1.) + Indie (3.) + USA (2.) = cca 50 % celosvětové produkce emisí).
  • Rok 2010 byl navíc v emisích CO2 rekordní (podle studie amerického ministerstva energetiky bylo do ovzduší v roce 2010 vypuštěno o 564 milionů tun CO2 více než v roce předcházejícím) a mnoho odborníků se domnívá, že pokud by nastolený trend i nadále pokračoval, hrozí, že nárůst teplot může v druhé polovině tohoto století činit až 6 stupňů Celsia oproti době předindustriální (i když snahou je 2 stupně Celsia).
  • Zpráva Programu OSN pro životní prostředí zveřejněná 23. 11. uvádí, že globální emise v roce 2020 musí být o 46 procent nižší než v roce 1990, a tedy o 53 procent pod hladinou roku 2005.
  • Účastnické státy se konečně dohodly na pokračování Kjótského protokolu, ale pokud by tomu nebylo – mohl by se objem emisí vyšplhat do devíti let až na úroveň 54,6 miliardy tun. Pak by nárůst teplot o šest stupňů Celsia oproti stavu z předindustriální éry byl na konci století prakticky nevyhnutelný.

Evropská unie (včetně tradičního amerického spojence Velké Británie) společně s menšími ostrovními státy (např. Maledivy, Vanuatu, Tuvalu), které již dlouhou dobu upozorňují na globální klimatické změny a těmito změnami jsou navíc bezprostředně ohrožené (zvyšování hladiny moří, bouře, extrémní sucho,...), usilovaly o vytvoření nové globální dohody (tzv. „durbanská cestovní mapa“) omezující skleníkové plyny do roku 2015. Kladné reakce se jim však nedostávalo ze Spojených států či Japonska (coby představitelů bohatých států), Číny a Indie (coby představitelů velkých rozvíjejících se států) a snížení emisí se zdráhalo i Rusko. Ti se o této dohodě nechtěli bavit dřív než v roce 2015 a její uzavření chtěli pozdržet nejméně do roku 2020! Unie však v Durbanu získala pro tento plán postupně jak hostitelskou Jihoafrickou republiku, Kanadu, tak i Brazílii!

EU, která je zodpovědná za 11 % celosvětových emisí, a s ní Nový Zéland, Austrálie, Norsko a Švýcarsko (z „větších“ zemí), podle Reuters zvažovaly nové závazky – ale všem bylo jasné, že bez připojení největších znečišťovatelů nebude mít tato dohoda vůbec žádný smysl a celou zoufalou atmosféru umocnilo i skeptické přesvědčení expertů, že k připojení v Durbanu určitě nedojde.

A co vlastně bránilo přijetí durbanské cestovní mapy?

  • Indie: Dillí tvrdí, že by se jednání o ní příliš protáhla a že by navíc vedla ke zmírnění závazků rozvinutých zemí. Indii podporují i Čína a USA, i když každá země z jiného důvodu. Čína a Indie jako rozvojové státy nemají v rámci Kjótského protokolu - na rozdíl od rozvinutých zemí - stanoveny závazné cíle pro snižování emisí a nepřejí si na tom nic měnit.
  • Spojené státy: Kjótský protokol, který vstoupil v platnost v roce 2005, zase nikdy neratifikovaly právě proto, že velké země jako Brazílie, Čína a Indie jsou z něj v zásadě vyňaty. Spojené státy jsou ochotny jednat o nové dohodě o snižování globálních emisí, kterou prosazuje EU, ale pouze za předpokladu, že pro největší rozvojové země jako Indii a Čínu budou platit stejná pravidla jako pro rozvinuté státy. Navíc se obávají, že drastické snížení emisí může přiškrtit hospodářský růst a znemožnit, aby se svět rychle vymanil ze současné finanční a ekonomické krize.
  • Japonsko a Rusko: Namítají, že bez rozvojových zemí zbytek pokrývá jen třetinu světových emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů, a globálnímu oteplování tudíž nezabrání.
  • Obecný důvod: Ne že by nechtěli vůbec žádná omezení, ale vadí jim především závazný slib. Chtějí ekologické reformy zavádět vlastním tempem.
  • Banky: V Durbanu vyšlo navíc najevo, že velké světové banky, jako jsou Barclaay, JP Morgan Chase, Royal Bank of Scotland a další, podporují ve stále větší míře získávání elektrické energie ze spalování uhlí. Od roku 2005 do ní investovaly téměř 232 miliard eur. Právě toto odvětví se přitom zásadním způsobem podílí na zvyšování emisí CO2 v ovzduší.
  • EU – nejednotná: V poslední době ale ani v rámci Evropské unie není plná shoda. Jsou tu státy, které jsou vedeny Polskem, které je ještě velmi závislé, více než my, na uhlí. A to není nijak progresivní v tom, že by nějaké závazky dávalo.

(Informace čerpány z: VITÁK, Václav. Durban krachuje, dohoda o klimatu se rozplývá. Aktuálně.cz 5. 12. 2011, Dostupný také z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/zahranici/afrika/clanek.phtml?id=724035>)

Čína údajně váhala, protože by nechtěla být považována za toho, kdo způsobí neúspěch jednání v Durbanu. USA také zmírnily své stanovisko a zmínily se na konferenci několikrát pozitivně o plánu EU, aniž by se k němu však jednoznačně přiklonily. Hlavní překážkou tak zůstala Indie, která jako jediná proti cestovní mapě navrhované unií ostře vystupovala.

Nakonec však dosáhly účastnické státy dohody, že začnou pracovat na nové smlouvě o kontrole emisí skleníkových plynů. Tato dohoda postaví všechny země pod stejný právní rámec prosazování emisních závazků a měla by začít platit nejpozději v roce 2020. Nevýhodná pozice rozvojových zemí bude vykompenzována vytvořením institucí, které budou vybírat, rozdělovat a spravovat desítky miliard dolarů ročně pro rozvojové země určené (pro vyrovnání se se změnami klimatu a k připravení svých ekonomik na snížení emisí).

Martin Gurín, člen českého týmu projektu Europe-China-Earth (Together Czech republic)

Autor: Martin Gurín | karma: 12.27 | přečteno: 2094 ×
Poslední články autora