V roce 1965 se Singapur z ekonomického hlediska řadil po bok Chile, Argentiny a Mexika; dnes je jeho hrubý domácí produkt na hlavu oproti zmíněným zemím čtyřikrát až pětkrát vyšší (v roce 2010 byl Singapurský HDP/hlavu podle MMF 3. nejvyšší na světě). Co však vyvolává otázky je fakt, že se tak stalo během života jedné jediné generace. Celý rozhovor je o hledání faktorů, které stojí za ekonomickým boomem Singapuru, resp. Východu obecně.
Fareed Zakaria charakterizuje singapurskou vládu coby „měkký“ autoritativní režim, přičemž poznamenává, že existovala i období, kdy až tak měkkým nebyl. Li Kuang Jao stál v čele vlády od roku 1959 až do začátku 90. let, kdy uvolnil místo svému nástupci. Po svém odchodu do politického důchodu se stal „Senior Minister“ světově uznávaným učencem, který díky své silné autoritě udržuje v zemi poměrně silný vliv, s trochou nadsázky bychom mohli říci, že i v celém regionu JV Asie. Jedním z témat, k nimž se často vrací, je demokracie amerického typu a její rizika – a to nejen na území, kde je praktikována, ale i na územích, které by mohly přijmout a prohlubovat některé její prvky.
Jeho postoj vůči Spojeným státům však není jen ve skrze kritický. Jakožto Východoasijec nalézá při pohledu na Spojené státy i rysy přitažlivé. Jak poznamenává, líbí se mu například docela svobodné, přirozené a otevřené vztahy mezi lidmi bez ohledu na jejich společenské postavení, národnost nebo náboženství, dále jistou otevřenost debaty o tom, co je pro společnost dobré a co špatné; odpovědnost veřejných činitelů; neexistenci všemožného utajování a strachu, jež jsou neodmyslitelné od vlády komunistické.
Při pohledu na americký systém jako celek však některé jeho části shledává zcela nepřijatelnými: střelné zbraně, drogy, násilné zločiny, tuláctví, nevhodné chování na veřejnosti – souhrnně řečeno úpadek občanské společnosti. K rozšiřování práva jednotlivce chovat se tak, jak si on sám přeje, došlo na úkor řádu ve společnosti. Na Východě je hlavním cílem spořádaná, řádně fungující společnost, aby se mohl každý maximálně těšit svým svobodám. Taková svoboda může existovat jen ve spořádaném státě, nikoli v přírodním stavu soupeření, sporů a anarchie.
Podle Liho souvisí úpadek amerického systému s erozí morálních opor společnosti a slábnutím osobní odpovědnosti. V každé společnosti musí podle něj existovat řád.
Li se nedomnívá, že by existovalo něco, co bychom mohli souhrnně nazvat „asijský model“. Jisté však je, že západní společnosti se od těch východních výrazně liší. Podle Liho spočívá základní rozdíl mezi západním a východoasijským pojetím společnosti a státu v tom, že východní společnosti jsou přesvědčeny, že jednotlivec existuje v kontextu své rodiny. Jedinec není chápán jako něco původního a izolovaného. Rodina je součástí širší rodiny, dále okruhu přátel a širšího společenství. Vládce či stát se nesnaží poskytnout člověku to, co mu nejlépe poskytne rodina. Li považuje rodinu za základní stavební prvek společnosti.
Tato představa je ztělesněna jedním drobným čínským aforismem: Xiushen qijia zhiguo pingtianxia. Xiushen znamená postarej se o sebe, rozvíjej se, čiň vše, abys byl užitečným; Qijia znamená starej se o rodinu; Zhiguo – starej se o svou vlast; Pingtianxia – vše pod nebem je pokojné a mírné. Celý singapurský národ tato přesvědčení bezvýhradně sdílí.
Základním konceptem východní civilizace je se vzdělávat a pečovat o svou rodinu. Vlády přicházejí a odcházejí, toto však trvá. Zatímco na západě stát či vláda říkají: dej mi všeobecný mandát a já vyřeším veškeré problémy společnosti, na Východě se začíná důvěrou v sebe sama.
V čem spočívá hospodářský úspěch Východu? Právě v rodině. Vláda může vytvořit rámec či prostředí, v němž lidé mohou žít šťastněji, mohou se realizovat a být úspěšní, ale ekonomický úspěch nebo nezdar závisí v posledku na tom, jak sami lidé naloží se svými životy. Podle Liho bylo šťastnou okolností k úspěchu kulturní zázemí, víra v blaho hospodárnosti, tvrdé práce, poslušnosti vůči rodičům a loajality v rámci širší rodiny, a – zejména – úcta ke vzdělání a znalostem. Napomohl tomu i fakt, že lídři věděli, kde jsou, a věděli, kam musí jít.
Na Východě nikdo nevěří, že stát se může postarat za všech okolností, že může být živitelem za jakýchkoli podmínek. Ani sama vláda tomu podle něj nevěří. V těch nejkritičtějších situacích, dokonce v případě zemětřesení a tajfunů, to jsou vzájemné lidské vztahy, které vám pomohou vydržet a přežít. Rodina a struktura vzájemných lidských vztahů zvyšují naději svých členů na přežití.
Úspěch Východu je též v hybných silách, kdy všichni sdílí tradici přísné disciplíny, úcty k učiteli, neodmlouvání a mechanického učení se. Li se domnívá, že pokud má nějaký národ kulturu, která tolik neoceňuje vzdělávání a vzdělanost, těžkou práci a odříkání se momentálního potěšení ve prospěch budoucích zisků, pak bude cesta k cíli mnohem pomalejší.